Croissanty
k snídani nejen ve Francii. Delicious!
Minuly jsme
katedrálu svatého Pavla, která byla vážně nádherná. Od kopule se odrážely
paprsky slunce a my přes ně mžouraly na hlavní průčelí. Obrovské sloupy zdobily
vchodovou bránu a dvě věže po stranách. Strašně moc se mi líbí tato
architektura.
Od katedrály
jsme se přesunuly víc do centra k mrakodrapu 20 Fenchurch Street a
vystály jsme si frontu na Sky garden. Vyjely jsme výtahem do nejvyššího patra a
kochaly se výhledem na Londýn. Viděly jsme pod sebou Temži, přes kterou vedlo
mnoho mostů. Na protějším břehu stál Shard of Glass – pyramida skla, která se
na vrcholu bortí ve střípky (nejvyšší budova ve Velké Británii).
Z druhé strany byl Leadenhall Building a 30 St Mary Axe alias okurka.
Prošly jsme se
po teráskách, kolem otevřených zahrad s květinami a sedly si na
odpočívadlo u baru, nabízející to nejlepší kafe v 160 m nad městem, ale my
si otevřely další Cadbury čokoládu a hodnotily příchuť orea plněné arašídovým
máslem. No… splácanina chutí.
Pokračovaly
jsme dál v obchůzce kolem nábřeží, kde jsme znovu zahlédly kupoli katedrály.
Přes řeku vedl impozantní Millennium brige a hned vedle stál prapodivný Globe
theatre, do kterého bychom ale nejraději hned zašly na nějaké představení. U
Tate modem předváděl hru na tubu vtipný chlapík v obleku. On vlastně
nehrál, hudbu si pouštěl z přehrávače. Jeho umění bylo v podstatě jen
hýbání se do melodie, foukání do tuby, ze které pokaždé vylétl obláček ohně a
tím rozesmívat lidi. A vedlo se mu to. Hodily jsme mu do klobouku nějaké
drobné.
Zastavily jsme
se v Tate modem, kde na obřím koberci řádila spousta dětí. Válely sudy
nebo se jen honily dokola. My jsme se zhouply na třímístné houpačce a na
chvilku si sedly pod obří hypnotizující kyvadlo.
Tower Bridge
byl snad nejkrásnější památka, kterou jsme viděly. Procházely jsme přes něj a
ohromila nás jeho masivní podoba, modré zdobené zábradlí a dvě věže spojené
mostkem. Škoda, že se zrovna neotvíral, ale i tak to byla krásná podívaná.
Nevím, jestli
jenom nám přišlo, že za celou dobu procházek Londýnem, jsme neviděly žádný pár
(holku a kluka) vodit se za ruce a romanticky si dělat selfíčka. Za ruce se
vodili jen kluci a někteří chodili v děsně vysokých podpatcích, že jsem
jim i já záviděla takovou eleganci. Romantické selfíčka na náplavce jsme si
dělaly snad jen my.
Poblíž Tower Bridge je ulička Shad Thames, kde vedou z jednoho domu na druhý malé mostíky.
Vypadá to zajímavě. Když chcete zaskočit k sousedovi ze sousedního baráku,
jen přeběhnete po lávce a zaklepete mu na okno:
,,Haló? Můžu dál?‘‘
,,Jo, ale
oklep si boty na rohožce.‘‘
Super ne?
Procházely
jsme čtvrť dál ve snaze najít další parádní uličku a taky si ulovit nějaké jídlo.
A zrovna jsme natrefily na lokální podnik. Měl modro bíle pruhovanou stříšku,
nad kterou se zašlým písmem vyjímal nápis John’s fish bar. Zašly
jsme dovnitř a objednaly si dva fish and chips. Vedoucí na nás kývl, že za
chvilku to bude a ať se posadíme, než to přinese. Mezitím jsme pozorovaly, jak
do obchodu vchází a vychází další a
další hladoví dělníci pro oběd. Jeden s námi dokonce hodil řeč. Byl to
starší pán, který pocházel s Maďarska a jeho vnučka prý studuje v Praze.
Na stůl nám
přistály dvě vaničky a dvě velké láhve s kečupem a majonézou.
,,Tak dobrou
chuť!‘‘
Bylo toho až
až. Porce jak pro otesánka. Dva velké plátky ryby v těstíčku a domácí
hranolky z nakrájených brambor. Ani nebyly tak slané. Dobrota.
Pochutnávaly
jsme si na rybě a Katka psala dopisy domů. Mimochodem nám ještě nepřišly. Takže
buď jsme měly špatnou známku, pošta nenašla adresu nebo jsme je hodily do
odpadkového koše…Hlavně, že to máme zdokumentované.
U London Eye
se utvořily dvě nekonečné fronty. Chápu, že výhled v ještě tak nádherném
počasí může být super zážitek, ale strávit snad sto let čekáním, by se mi
nechtělo. A bůhví jaké bude počasí za sto let.
Posledním
dílkem na mapě naší výpravy byl Wesminter Abbey a Big Ben. Ovšem část opatství
a věž byla pokrytá lešením, takže jsme nic neviděly. To trochu zklamalo.
Bylo pět hodin a my měly odškrtnuté všechny položky našeho výletu.
Couraly jsme se tedy cestou zpátky. Děsně nás bolely nohy!
Měly jsme v plánu si ještě večer pustit film, ale mně se tak
ukrutně chtělo spát, že jsem se svalila na postel a jen po chvilkách holky
napomínala, jestli můžou ztišit zvuk. A pak jsem usnula, jako když mě do vody
hodí. Naštěstí jsme si ráno mohly i přispat a pořádně si odpočinout. Dnes žádné
chození, prosím.
,,Hmm, jel jsem na pěší dvanáctikilometrový výšlap do přírody a přitom
vy jste toho jen za jeden den nachodily víc, než já za několik dní.‘‘ divil se
TNDV, když jsme se ráno potkali.
Na letiště jsme naštěstí jely busem, protože jsme odmítaly jít pěšky.
Nám by tedy nic jiného nezbývalo, kdyby nás TNDV nezavedl ke správné
zastávce a my tak snadno vystoupily na Liverpool Street, kde už čekal vláček
přímo na London Stansted.
Musím se zmínit
ještě o cestě letadlem, protože to byla taky neskutečný zážitek!
Cestující se usadili
na svých místech a hlavní stevard začala mluvit do mikrofónu.
,,Ladies and
gentleman,…‘‘ postupně nám představil všechny členy svojí amazing crew, která
se o nás bude starat během cesty. Popřál nám klidný let a hodně zábavy. A
nakonec jsme se měli pohodlně usadit a užít si podívanou. ,,Dancing stevards!‘‘
Proběhlo povinné obeznámení se s pravidly a poučení, co dělat, kdyby došlo
k nějaké havárii.
Vzlétli jsme, a když
letadlo nabralo určitou výšku, ozval se z mikrofonu zase známý hlas. Byl
čas na to podávat občerstvení a zvláště vynikající toasty, takže kdokoli měl
hlad: ,,Don’t be shy, just say hi!‘‘
Po svačince
v uličce stáli dva stevardi a drželi v rukou losovací lístky.
,,Ladies and
gentleman,…‘‘ ticho ,,Co jsem to…? Mmm?‘‘ ticho.
,, Nevadí. Ladies and
gentleman…jestli vás tyto losovací lístky nezajímají shit my news.‘‘
Proběhlo kupování
lístků a za dalších deset minut:
,,Ladies and
gentleman…teď si vážně nedělám srandu, ale na letišti v Praze budeme
přistávat o celých dvacet minut dříve. Opakuji,… vážně si nedělám srandu. To se
snad v celé historii společnosti nestalo. ‘‘
,,Právě jsem si
všiml, že jedna naše pasažérka má právě dnes narozeniny. To je vynikající.
Mohli bychom jí všichni zazpívat přání. Já začnu a vy se přidejte!‘‘
Takže jsme se
všichni smáli a sborově začali Happy birthday to you, happy birthday…
Narozeninový dort ani sendvič se svíčkou oslavenkyně nedostala, ale i tak jí to
určitě muselo udělat radost.
Každopádně…
Za pět minut…
,,Právě jsem
zjistil, že ještě jedna slečna má dnes narozeniny. Zkusíme jí všichni zazpívat
ve svém rodném jazyce. Máme tu totiž hodně národností. Jsem na to dost zvědavý.
Takže, tři čtyři…‘‘