V pět
hodin už jsme byly na nohou, sbalené a připravené vyrazit za dobrodružstvím. A
že to také dobrodružství bylo…
,,Můžu se
zeptat…kde je tato zastávka,‘‘ pronesla Terka snad už po patnácté. Měly jsme
jet busem s přestupem na nádraží Kings Cross a odtud pokračovat na vlakové
nádraží. Minuty rychle ubíhaly a my sprintovaly po městě a nevěděly kudy se
vydat. Každý nám radil něco jiného a nikdo nevěděl, jestli je to správná
varianta.
,,Nene, tady
nečekejte, tento autobus jezdí co půl hodinu, jděte ulicí rovně, pak doleva
ještě doleva a pak doprava….‘‘
,,Ano, jste tu
správně, tady odsud jede bus na Kings Cross.‘‘
,,…počkat to
byl noční spoj, teď už tu nic nepojede.‘‘
,,Netuším, ale
tamhle je metro…‘‘
Vběhly jsme
tedy do stanice metra, před kterou se válely vysypané kelímky od fastfoodu.
Ještě div, že nám to v té rychlosti nepodjelo po smažených hranolkách
s kečupem. Přiložily jsme platební kartu k terminálu a koupily si
jízdenku. Utíkaly jsme úzkou chodbou a po snad tisíci točitých schodech na
nástupiště číslo 4. Vybavujete si část Harryho Pottra, kdy se slizký Bazilišek plazí
potrubím pod Bradavicemi? Tak přesně takovými chodbičkami jsme procházely a
dlouhé metro představovalo samotného Baziliška. Nic moc pro klaustrofobiky a
vozíčkáře.
Vyznat se u
nádraží zabralo taky notnou chvilku, ale nakonec jsme stihly double-decker
přesně na čas. Jako správně nadšené turistky jsme si musely vlézt úplně nahoru na
první sedadla a kochat se výhledem.
Přijely jsme
na zastávku Blackfriars a našly vlakové nádraží, které je umístěné na mostě nad
řekou. Měly jsme ještě deset minut k dobru, abychom si mohly z perónu
prohlédnout panorama mrakodrapů a červánky růžolící se nad Tower Bridge.
Cesta plynula poklidně. Na nádraží
v Brightonu jsme si musely koupit teplé chai latté, abychom se trochu
zahřály, jelikož začínala být od pobřeží ještě větší zima. Ale počasí vypadalo
zatím slibně. Na nebi ani jeden mrak a sluníčko nám opalovalo zmrzlé tvářičky.
Zastavily jsme se v Seafordu
nakoupit zásoby jídla a vyrazily k pobřeží. Vítr rozháněl po moři vlny a
v dálce byl vidět maják. Procházely jsme se po kamenité pláži a chvíli
sbíraly vyplavené mušle. Na konci cesty byl menší útes, kde se voda rozbíjela o
skály a se šuměním dopadala v kapičkách pěny na kamenitou pláž. Vítr nám
hučel kolem uší a někdy jsem se bála, že nás odfoukne. Pokračovaly jsme dál po
stezce, která se vinula podél pobřeží po bílých skalách – Seven sisters.
Poslušně jsme šlapaly dál a kochaly
se nádherným výhledem na moře, skály a údolí. Příroda mi tu přišla, jak
z nějaké pohádky. Prostě neskutečně nádherná.
Došly jsme k rozkošným
chaloupkám ve stráni. Opodál byla postavená dřevěná lavička, na které seděly
dvě postarší paní. Idylicky se dívaly na obzor a kinklaly nohama sem a tam,
protože nedosáhly na zem. Vypadaly jako dvě hobití babičky.
Pod botami nám začaly podkluzovat
kamínky a my se ocitly na pláži. Chvilku jsme tam tak skotačily a fotily se na
samospoušť a pak nám došlo, že pláž nepůjde projít k další části stezky,
protože do ní ústí řeka Cuckmere. Takže kvůli pár metrům vody, které se nedaly
přebrodit, jsme se musely vydat cestičkou kolem meandrů, rašeliniště a údolím
s chundelatými ovcemi. Cestou, která vedla přímo tím největším rozměklým
bahnem.
,,Kam chci spadnout? Kam chci
spadnout?‘‘ honilo se mi v hlavě, když jsem balancovala na okraji cesty a
snažila se nešlápnout kozačkami do bahna a zároveň nezahučet z druhé
strany do rozvodněné řeky. A to víte, že mi to podjelo! A hned několikrát. Pak
už jsem neřešila, jestli budu míň nebo víc od bláta a prostě se jsem to vzala
středem.
Geniální situace na to si zazpívat:
,,V řadě za sebou, tři čuníci jdou. Ťapají si v blátě cestou necestou.
Kufry nemají, cestu neznají. Vyšli prostě do světa a vesele si zpívajííí…viviviví…‘‘
Překonaly jsme bahno a oklepaly
boty na parkovišti u malé vesničky, kde jsme po mostě mohly překonat i řeku.
Narazily jsme tam na skupinku Číňanů, kteří se nás ptali, kudy mají jít, aby
viděli moře, ale nevypadali jako my.
Nakonec se vydali po druhém břehu,
který byl sušší a travnatější. A my se couraly za nimi. Posilňovaly jsme se
totiž kousky čokolády.
Později jsme litovaly, že jsme je
nenechaly jít zabahněnou stranou a z protější strany vysmáté nesledovaly,
jak se malá Číňanka rochní v bílém kabátku a bílých teniskách na dně řeky.
Ale stejně se nám naskytl vtipný pohled, když jedné slečně vítr sebral klobouček
a ten přistál v rákosí. Óó, kdo pro něj teď poleze?
Na začátku jsme rozhodly, že si
dáme oběd na vršku útesu u majáku. Sedneme si tam a budeme koukat na moře, ale
nějak nám toto předsevzetí nevyšlo. Terka dostala hlad ještě před přebroděním
bahna a my následně po pár metrech. Sedly jsme si tedy na kus vyplavené klády a
načaly zakoupené tousty se slaninou.
Vyšplhaly jsme do vršku a
pokračovaly dál cestou necestou. Vítr foukal takovou silou, že by nás mohl snad
i chvilku poponést. Sluníčko hřálo a z bot se nám drolilo zaschlé bláto.
…o čtyři hodiny jsme dorazily
k majáku.
…o další čtyři hodiny jsme dorazily
k druhému.
Na obzoru začalo pršet a my se
modlily, aby nás nechytl slejvák. Připadaly jsme si jako v aréně Hunger
Games, kde byl ostrov rozdělen do časových jednotek, a v každé se
s odbitím celé hodiny spustilo něco strašidelného. Takže na devíti
hodinách malou lodičku pomalu doháněl hustý slejvák. Velký bílý mrak se jí
chystal polapit do toxické mlhy a sirného deště, grr! Nám by už vadil i
normální liják.
Zapadalo
slunce a my se plížily k městečku Eastborn. Procházely jsme okolo naprosto
luxusních hotelů, které vypadaly jak královské rezidence. Jedna rodinka zrovna
pořádala brunch. Ozdobné porcelánové nádobí, řady příborů a skleniček, malé
dortíčky vyskládané na třípatrových etažérech,… A my špinavé, unavené a hladové
stály na chodníku a slintaly.
Na nádraží,
ale neměli nic jiného než Subway bagety, teplé velké coconut latté a vytopenou
společnou čekárnu.
Ve vlaku jsme
všechny klimbaly a ještě nás čekala cesta na pokoj.
Nekonečná
cesta okolo nekonečně velkého Regent's Parku!