No dobře,
čas vylézt z postele!
Roztáhla jsem
závěsy a po oroseném skle stékaly kapky na parapet. Venku bylo mlhavo. Mezi
mraky občas prosvítalo slunce. Čekal nás propršený den.
V kuchyňce
jsme si připravily snídani, sbalily věci na celodenní pochoďák a vyrazily směr
Regent's Park. Překvapilo nás, že i v takovém
počasí tam cvičilo dost lidí. Jeden chlapík v maskáčových kalhotách
popoháněl skupinku běžců v trikotech ke sprintům do kopce. O kus
vedle malí klucí trénovali rugby a honili se kolem kuželů. Jejich výcvik vedl
mladý trenér, který na ně pořád pokřikoval: Amazing! Good work! Again! Very
good! Brilliant! A někdy se k němu přidal i nadšený tatínek nebo maminka,
kteří okukovali své dítko opodál hřiště.
Okamžitě jsme měly chuť si zaběhnout jedno kolečko
s nimi a být odměněni pochvalou alespoň Very well! Ale pokračovaly jsme
dál. Z kopečka do kopečka po cestách, jenže pak už nebyly ani cestičky,
ale rovnou bláto. Hmm…opatrně jsme našlapovaly a modlily se, ať nám nepodjedou
nohy. A v tom kolem proběhl tím největším blátem chlápek v šortkách a
tričku a hned za ním slečna, ale ta už měla aspoň mikinu. Nechápavě jsme na
sebe pohlédly.
,,Cože?‘‘
,,Brrr!‘‘
,,Doma bych se hodně dlouho přemlouvala k tomu jít
běhat, když je zima a prší. Natož jít běhat jen v šortkách. A tenisky
protáhnout až po kotníky bahnem.‘‘
,,A to ne jen po kotníky, čvachtá jim to až na lýtka.‘‘
,,Až na vlasy…‘‘
Proběhla další skupinka běžců a my raději zamířily ven
na udržované chodníky.
No, udržované…jak se to vezme. Hodně často se nám
stalo, že jsme potřebovaly vyhodit sáček nebo kelímek a nikde nebyl koš. Vážně
nikde k nalezení. Proto občas ulice vypadají nechutně špinavě. Za tohle
Londýnu strháváme pár bodíků!
Procházely
jsme ulicemi a za výlohou jednoho Bakery zahlédly přenádherné dortíky. Chvilku
jsme jen stepovaly a slintaly před vchodem, ale pak nám to bylo už blbý a vešly
jsme dovnitř. Cukrárna byla malinká. Spousta stolečků naměstnaných u sebe, jak
se majitelky snažily, co nejvíce využít prostor. Sedly jsme si
k poslednímu volnému stolku a objednaly si dvě koblihy s polevou a
jednu horkou čokoládu. Servírka se na nás usmála a chvilku nám je přinesla na
starých zdobených porcelánových talířcích.
,,Čaj o páté,
akorát bez toho čaje... a vlastně není ani pět hodin.‘‘
,,Tady se
koblihy jedí příborem?‘‘
,,Kde jsou
toalety?‘‘
Další zastávka:
Hyde park - obrovský rovinatý park s pečlivě udržovaným trávníkem. Sem tam ho
protínaly široké chodníky lemované vysokými stromy. Vhodný na romantické
korzování (zvlášť po setmění za světel lamp), nebo ideální pro běžce, kteří si
nechtěli zašpinit boty.
Poprchalo a s Terkou
jsme se choulily do teplých kabátků s kapucemi. Foukal vítr, takže jsme si
je přidržovaly, co nejtěsněji u obličeje a pokaždé když jsme zaslechly
specifický zvuk obráceného deštníku, který měla na ochranu před deštěm Katka,
jsme vyprskly smíchy.
Ale nakonec
jsme byly mokré všechny stejně.
Kousek dál
stál Buckinghamský palác obehnaný železným plotem, u kterého se mačkala spousta
turistů ve snaze zahlédnout pochodujícího vojáka. Nás ale víc upoutala velká bílá
mramorová kašna – 25 metrový pomník královny Viktorie. Na vrcholu stál zlatý
anděl vítězství s rozepjatými křídly, pod ním byly umístěny další sochy.
Zdálo se, že jeden ze lvů pohodil hřívou a rozzlobeně zavrčel na neukázněného
turistu. Naštěstí si kočkovitou šelmu držela pevně za vodítko dáma
s ratolestmi a zase zavládl mír a klid. Jen ze stále děsivých hlav chrličů
nepřestávala vytékat voda. A neplavaly v ní zlaté rybky, jak jsem čekala.
Na hladině se tvořily kruhy od dopadajících kapek deště a my jsme se rozhodly
pokračovat dál.
Trafalgarské
náměstí mi připomínal naprostý mišmaš všeho. Vysoký Nelsonův sloup se mi
nepodařilo nijak vyfotit, aniž by bylo poznat, že na špičce stojí samotný pan
admirál. Za to ho hlídali čtyři překrásní lvi, snad ještě víc šelmovití než u
Buckinghamského paláce. Za nimi byly prazvláštní fontány a nádherná
architektonická budova Národní galerie. Jak jsem se dočetla z wiki, patří
k pěti nejnavštěvovanějším muzeím na světě. My jsme do ní ale nešly. Kochaly
jsme se zvenku.
Dál na náměstí
bylo několik jezdeckých soch, kostel svatého Martina v Polích a na volném
podstavci, kde se střídají sochy slavných umělců, stála pěstička se zvednutým
palcem. Celý ten výjev se jmenuje Really Good od Davida Shrigleyho.
Hmm…nevím, co
si o Trafalgaru myslet.
A pak už jsme
se jen loudaly domů a hledaly něco k jídlu. Cestou jsme se náhodou ocitly
na Piccadilly Circus, kde byl hrozný zmatek. Moc aut, double-deckerů, turistů a
svítících reklamních ploch. Vydaly jsme se ulicí dál a pak nás zlákal párek
v rohlíku z nějakého fastfoodu. Byla jsem proti tomu skeptická, ale
hlad je hlad. Největší výhodu to mělo tu, že jsme si sedly na barové stoličky
těsně u prosklené výlohy a s labužnickými výrazy dělaly chutě dalším
turistům, kteří smutně procházeli deštěm venku.
Ještě jsme se
na skok zastavily v Sainsbury’s, což je místní supermarket, takže jsme
vyzkoušely britské mangové jogurty s posypkou, džus a já domů koupila dva
čaje – kokosový a jahoda s chilli. Taste difference.
Na ubytovně
jsme si daly teplou sprchu, ládovaly se kuličkami Maltesers, když v tom…
,,Kouká na mě
nějaký chlap!‘‘ Na počítačové ploše se automaticky začalo přehrávat video.
,,Jé to je
TNDV!‘‘ Přiskočila jsem k notebooku a Terka přestala lézt pod stůl.
Sledovaly jsme
napjatě celý vzkaz.
,, Je hezkej
co?‘‘
,,Mmm...‘‘ fascinovaně,
jednohlasně.
,,Přijede
v neděli?‘‘
,,Kde bude
spát?‘‘
,,Spíš kde
budeme spát my?‘‘