Fúúú
S drncnutím
jsme přistáli na ranvej. Letadlo zpomalilo, motory přestaly hučet a nad hlavami
se nám zase rozsvítilo palubní světlo. Z reproduktoru se ozval hlas: Welcome
to London.
,,To je to
vždy takové vzrůšo?‘‘ zeptala se nadšeně Katka, která letěla poprvé.
,,Nééé!‘‘
vyhrkly jsme s Terkou současně.
Odepnula jsem si pás. Všichni se začali hrnout
do uličky, brát si bundy a zavazadla z úložných prostorů. My jsme čekaly.
Přežvýkávaly už dosud vyžvýkané žvýkačky. Byly hnusný, bez chuti.
Prošly jsme
pasovou kontrolou a hledaly zastávku autobusu, který nás měl dovést poblíž
centra. Jenže nikde náš spoj nebyl. Nakonec jsme vyslaly Terku do informací,
kde zjistila, že naše zakoupená jízdenka je na vlak, který jezdí z letiště
na Liverpool street. Ahá!
Cesta
vlakem netrvala dlouho, za to pěší trasa do Camdenu, kde jsme měly ubytování,
byla o poznání delší. Vystoupily jsme na malém náměstí, kde se rozléhala hudba.
Bylo kolem devíti hodin večer a Londýn se začal halit do hávu nočních mejdanů.
Nad hlavou se nám třpytila skla mrakodrapu a kolem projel první double-decker. Studený
vítr mi rozcuchal vlasy a já si raději nasadila kapuci.
Hledaly jsme směr kudy se vydat. Proplétaly jsme se uličkami. Trochu složitější bylo vyznat se na přechodech. V Anglii se jezdí vlevo a systém křižovatek je postaven na tom, že buď jede jedna strana a chodci i druhá strana stojí, pak se strany prostřídají a nakonec mají zelenou i chodci. Což netrpělivý lidi (jako my) nutilo přecházet, i když měli červenou.
Prostě…zbytečný
prostoje!
Je pravda,
že občas jsme přecházení špatně načasovaly a málem nás zajel i black cab a
poslíček s pizzou. Vysloužily jsme si proto několik nesouhlasných
rozzlobených zatroubení.
Co mě ještě
dost fascinovalo na Londýnské dopravě, byl double-decker. Okamžitě, co jsem ho
poprvé uviděla, se mi vybavila scéna z Harryho Pottera se šíleným fialovým
Záchranným autobusem (Knight Bus). Opravdu se mi zdálo, že jezdí tak zběsile.
Byl sice červený a měl jen dvě patra, ale i tak když kličkoval na Piccadilly Square,
nebo když prosvištěl těsně kolem chodníku, jsem měla pocit, že se může protáhnou
do výšky a nasoukat se i do té nejužší škvírky.
Zalezly jsme do obchodu a uviděly v regálu fialovou čokoládu Cadbury. Dělají jí snad ve všech příchutích, ale naše první varianta patřila čistě mléčné. Hned jsem byla pasována na vrchního lámače dílků a zásobovala holky čokoládou při každé zastávce, kdy už nás bolely nohy nebo jsme hledaly směr. Ano, za pět dní, jsme čokolády spořádaly (sežraly) víc než dost.
Po dalších ušlých kilometrech na nás čekalo zásadní rozhodnutí. Stály jsme před vchodem do úzké tmavé uličky, která vedla podél říčního kanálu. Jenže neodvážit se tam by nás stálo dlouhé obcházení. Nalámala jsem tedy dvojité dílky čokolády a za neohroženou Katkou vyrazily vpřed.
Byla to
docela hezká procházka. U doku šplouchala voda, měsíček na nebi svítil a starý
pán, sedící na lavičce, si cosi pro sebe broukal. Možná: Šiju, šiju si botičky,
do sucha i do vodičky…
Obešly jsme
ho raději svižným krokem.
Brr! Byla
dost zima. Sice google předpověď počasí hlásila osm stupňů nad nulou, ale byla děsná
klendra. Vážně jsem nelitovala, teplého nepromokavého kabátu s kapucí,
rukavic a kozaček. Ale jak jsme si všimly později, Britové jsou hodně otužilí.
Některé slečny se procházely po ulicích jen v jarních bundičkách a
balerínkách, zatím co já přemýšlela, jestli si pod tričko nevzít ještě jedno.
Ocitly jsme
se na Camden road. Minuly jsme bar s názvem The world end a pak už to byl
jen kousek ke studentským kolejím. Měly jsme v plánu se sejít s
Francescem, který nám měl dát klíče od pokoje. Chudák stepoval před ubytovnou,
čekal na nás a byl hodně ospalý. Provedl nás areálem a názorně ukázal, jak máme
používat zámky. Klíčem se totiž otáčí na druhou stranu. Ahá! Stěží jsme se
s bágly vešly do malého výtahu a nechaly se vyvést do čtvrtého patra.
Prošly jsme snad dalšími pěti dveřmi, zahnuly do šesti dalších uliček (můj
orientační systém začínal selhávat) a pak jsme uviděly na dveřích malou
vlaječku České Republiky.
Ani nám
nepřišlo, že jsme šly tak dlouho, ale dorazily jsme kolem půl jedné ráno. Rozjařené,
unavené a hladové jsme ze zad shodily batohy. Ochutnávaly jsme další kousky
čokolády a nemohly se přestat smát nad geniálností připravených instrukcí od
našeho kamaráda, který nám u sebe poskytl ubytování. Na poličkách
v kuchyňce jsme měly připravené polepky s jeho jménem, ale vlivem
spěchu nebo úmyslnému kódování zprávy se postupně začaly ztrácet samohlásky a
ani Francesco netušil, co znamená TNDV.
Poslední
gól dne byl objev školní wifi, která je shodná s naší, takže jsme další
den mohly rozjet postování storýček. Všichni tak mohli sledovat, jak mokneme na
Trafalgar square a brodíme se blátem u řeky Cuckmere.
O půlhodinu
později sousedovi z vedlejšího pokoje došla trpělivost a zajímavým
rytmickým zabušením na zeď nás zahnal do postele. Druhý večer jsme zjistily, že
hraje na kytaru.
Jenže…kdo
bude spát na jedné posteli ve dvou?