1. den - přílet do Anglie

Letadlo se párkrát zakymácelo, jak si s ním pohrával prudký vítr. Zhoupla se s námi podlaha a cestující se v marném reflexu chytali za postranní madla sedaček.
Fúúú
S drncnutím jsme přistáli na ranvej. Letadlo zpomalilo, motory přestaly hučet a nad hlavami se nám zase rozsvítilo palubní světlo. Z reproduktoru se ozval hlas: Welcome to London.
,,To je to vždy takové vzrůšo?‘‘ zeptala se nadšeně Katka, která letěla poprvé.
,,Nééé!‘‘ vyhrkly jsme s Terkou současně.
 Odepnula jsem si pás. Všichni se začali hrnout do uličky, brát si bundy a zavazadla z úložných prostorů. My jsme čekaly. Přežvýkávaly už dosud vyžvýkané žvýkačky. Byly hnusný, bez chuti.

Prošly jsme pasovou kontrolou a hledaly zastávku autobusu, který nás měl dovést poblíž centra. Jenže nikde náš spoj nebyl. Nakonec jsme vyslaly Terku do informací, kde zjistila, že naše zakoupená jízdenka je na vlak, který jezdí z letiště na Liverpool street. Ahá!

Cesta vlakem netrvala dlouho, za to pěší trasa do Camdenu, kde jsme měly ubytování, byla o poznání delší. Vystoupily jsme na malém náměstí, kde se rozléhala hudba. Bylo kolem devíti hodin večer a Londýn se začal halit do hávu nočních mejdanů. Nad hlavou se nám třpytila skla mrakodrapu a kolem projel první double-decker. Studený vítr mi rozcuchal vlasy a já si raději nasadila kapuci.


Hledaly jsme směr kudy se vydat. Proplétaly jsme se uličkami. Trochu složitější bylo vyznat se na přechodech. V Anglii se jezdí vlevo a systém křižovatek je postaven na tom, že buď jede jedna strana a chodci i druhá strana stojí, pak se strany prostřídají a nakonec mají zelenou i chodci. Což netrpělivý lidi (jako my) nutilo přecházet, i když měli červenou.
Prostě…zbytečný prostoje!
Je pravda, že občas jsme přecházení špatně načasovaly a málem nás zajel i black cab a poslíček s pizzou. Vysloužily jsme si proto několik nesouhlasných rozzlobených zatroubení.

Co mě ještě dost fascinovalo na Londýnské dopravě, byl double-decker. Okamžitě, co jsem ho poprvé uviděla, se mi vybavila scéna z Harryho Pottera se šíleným fialovým Záchranným autobusem (Knight Bus). Opravdu se mi zdálo, že jezdí tak zběsile. Byl sice červený a měl jen dvě patra, ale i tak když kličkoval na Piccadilly Square, nebo když prosvištěl těsně kolem chodníku, jsem měla pocit, že se může protáhnou do výšky a nasoukat se i do té nejužší škvírky.


Zalezly jsme do obchodu a uviděly v regálu fialovou čokoládu Cadbury. Dělají jí snad ve všech příchutích, ale naše první varianta patřila čistě mléčné. Hned jsem byla pasována na vrchního lámače dílků a zásobovala holky čokoládou při každé zastávce, kdy už nás bolely nohy nebo jsme hledaly směr. Ano, za pět dní, jsme čokolády spořádaly (sežraly) víc než dost.

Po dalších ušlých kilometrech na nás čekalo zásadní rozhodnutí. Stály jsme před vchodem do úzké tmavé uličky, která vedla podél říčního kanálu. Jenže neodvážit se tam by nás stálo dlouhé obcházení. Nalámala jsem tedy dvojité dílky čokolády a za neohroženou Katkou vyrazily vpřed.
Byla to docela hezká procházka. U doku šplouchala voda, měsíček na nebi svítil a starý pán, sedící na lavičce, si cosi pro sebe broukal. Možná: Šiju, šiju si botičky, do sucha i do vodičky…
Obešly jsme ho raději svižným krokem.

Brr! Byla dost zima. Sice google předpověď počasí hlásila osm stupňů nad nulou, ale byla děsná klendra. Vážně jsem nelitovala, teplého nepromokavého kabátu s kapucí, rukavic a kozaček. Ale jak jsme si všimly později, Britové jsou hodně otužilí. Některé slečny se procházely po ulicích jen v jarních bundičkách a balerínkách, zatím co já přemýšlela, jestli si pod tričko nevzít ještě jedno.

Ocitly jsme se na Camden road. Minuly jsme bar s názvem The world end a pak už to byl jen kousek ke studentským kolejím. Měly jsme v plánu se sejít s Francescem, který nám měl dát klíče od pokoje. Chudák stepoval před ubytovnou, čekal na nás a byl hodně ospalý. Provedl nás areálem a názorně ukázal, jak máme používat zámky. Klíčem se totiž otáčí na druhou stranu. Ahá! Stěží jsme se s bágly vešly do malého výtahu a nechaly se vyvést do čtvrtého patra. Prošly jsme snad dalšími pěti dveřmi, zahnuly do šesti dalších uliček (můj orientační systém začínal selhávat) a pak jsme uviděly na dveřích malou vlaječku České Republiky.

Ani nám nepřišlo, že jsme šly tak dlouho, ale dorazily jsme kolem půl jedné ráno. Rozjařené, unavené a hladové jsme ze zad shodily batohy. Ochutnávaly jsme další kousky čokolády a nemohly se přestat smát nad geniálností připravených instrukcí od našeho kamaráda, který nám u sebe poskytl ubytování. Na poličkách v kuchyňce jsme měly připravené polepky s jeho jménem, ale vlivem spěchu nebo úmyslnému kódování zprávy se postupně začaly ztrácet samohlásky a ani Francesco netušil, co znamená TNDV.

Poslední gól dne byl objev školní wifi, která je shodná s naší, takže jsme další den mohly rozjet postování storýček. Všichni tak mohli sledovat, jak mokneme na Trafalgar square a brodíme se blátem u řeky Cuckmere.

O půlhodinu později sousedovi z vedlejšího pokoje došla trpělivost a zajímavým rytmickým zabušením na zeď nás zahnal do postele. Druhý večer jsme zjistily, že hraje na kytaru.

Jenže…kdo bude spát na jedné posteli ve dvou?

2. den - přes parky a zase zpátky

Neutěsněným starým okenním rámem do pokoje proudil chlad. Vsunula jsem ruku pod peřinu, ale stejně mi byla zima. Na stole se potichu rozezněl budík. Zvonil a zvonil… Nikdo nevstával. V chodbě bouchly dveře.
No dobře, čas vylézt z postele!
Roztáhla jsem závěsy a po oroseném skle stékaly kapky na parapet. Venku bylo mlhavo. Mezi mraky občas prosvítalo slunce. Čekal nás propršený den.

kuchyňce jsme si připravily snídani, sbalily věci na celodenní pochoďák a vyrazily směr Regent's Park. Překvapilo nás, že i v takovém počasí tam cvičilo dost lidí. Jeden chlapík v maskáčových kalhotách popoháněl skupinku běžců v trikotech ke sprintům do kopce. O kus vedle malí klucí trénovali rugby a honili se kolem kuželů. Jejich výcvik vedl mladý trenér, který na ně pořád pokřikoval: Amazing! Good work! Again! Very good! Brilliant! A někdy se k němu přidal i nadšený tatínek nebo maminka, kteří okukovali své dítko opodál hřiště.

Okamžitě jsme měly chuť si zaběhnout jedno kolečko s nimi a být odměněni pochvalou alespoň Very well! Ale pokračovaly jsme dál. Z kopečka do kopečka po cestách, jenže pak už nebyly ani cestičky, ale rovnou bláto. Hmm…opatrně jsme našlapovaly a modlily se, ať nám nepodjedou nohy. A v tom kolem proběhl tím největším blátem chlápek v šortkách a tričku a hned za ním slečna, ale ta už měla aspoň mikinu. Nechápavě jsme na sebe pohlédly.
,,Cože?‘‘
,,Brrr!‘‘
,,Doma bych se hodně dlouho přemlouvala k tomu jít běhat, když je zima a prší. Natož jít běhat jen v šortkách. A tenisky protáhnout až po kotníky bahnem.‘‘
,,A to ne jen po kotníky, čvachtá jim to až na lýtka.‘‘
,,Až na vlasy…‘‘
Proběhla další skupinka běžců a my raději zamířily ven na udržované chodníky.



No, udržované…jak se to vezme. Hodně často se nám stalo, že jsme potřebovaly vyhodit sáček nebo kelímek a nikde nebyl koš. Vážně nikde k nalezení. Proto občas ulice vypadají nechutně špinavě. Za tohle Londýnu strháváme pár bodíků!

Procházely jsme ulicemi a za výlohou jednoho Bakery zahlédly přenádherné dortíky. Chvilku jsme jen stepovaly a slintaly před vchodem, ale pak nám to bylo už blbý a vešly jsme dovnitř. Cukrárna byla malinká. Spousta stolečků naměstnaných u sebe, jak se majitelky snažily, co nejvíce využít prostor. Sedly jsme si k poslednímu volnému stolku a objednaly si dvě koblihy s polevou a jednu horkou čokoládu. Servírka se na nás usmála a chvilku nám je přinesla na starých zdobených porcelánových talířcích.
,,Čaj o páté, akorát bez toho čaje... a vlastně není ani pět hodin.‘‘
,,Tady se koblihy jedí příborem?‘‘
,,Kde jsou toalety?‘‘

Další zastávka: Hyde park - obrovský rovinatý park s pečlivě udržovaným trávníkem. Sem tam ho protínaly široké chodníky lemované vysokými stromy. Vhodný na romantické korzování (zvlášť po setmění za světel lamp), nebo ideální pro běžce, kteří si nechtěli zašpinit boty.

Poprchalo a s Terkou jsme se choulily do teplých kabátků s kapucemi. Foukal vítr, takže jsme si je přidržovaly, co nejtěsněji u obličeje a pokaždé když jsme zaslechly specifický zvuk obráceného deštníku, který měla na ochranu před deštěm Katka, jsme vyprskly smíchy.

Ale nakonec jsme byly mokré všechny stejně.

Kousek dál stál Buckinghamský palác obehnaný železným plotem, u kterého se mačkala spousta turistů ve snaze zahlédnout pochodujícího vojáka. Nás ale víc upoutala velká bílá mramorová kašna – 25 metrový pomník královny Viktorie. Na vrcholu stál zlatý anděl vítězství s rozepjatými křídly, pod ním byly umístěny další sochy. Zdálo se, že jeden ze lvů pohodil hřívou a rozzlobeně zavrčel na neukázněného turistu. Naštěstí si kočkovitou šelmu držela pevně za vodítko dáma s ratolestmi a zase zavládl mír a klid. Jen ze stále děsivých hlav chrličů nepřestávala vytékat voda. A neplavaly v ní zlaté rybky, jak jsem čekala. Na hladině se tvořily kruhy od dopadajících kapek deště a my jsme se rozhodly pokračovat dál.


Trafalgarské náměstí mi připomínal naprostý mišmaš všeho. Vysoký Nelsonův sloup se mi nepodařilo nijak vyfotit, aniž by bylo poznat, že na špičce stojí samotný pan admirál. Za to ho hlídali čtyři překrásní lvi, snad ještě víc šelmovití než u Buckinghamského paláce. Za nimi byly prazvláštní fontány a nádherná architektonická budova Národní galerie. Jak jsem se dočetla z wiki, patří k pěti nejnavštěvovanějším muzeím na světě. My jsme do ní ale nešly. Kochaly jsme se zvenku.

Dál na náměstí bylo několik jezdeckých soch, kostel svatého Martina v Polích a na volném podstavci, kde se střídají sochy slavných umělců, stála pěstička se zvednutým palcem. Celý ten výjev se jmenuje Really Good od Davida Shrigleyho.
Hmm…nevím, co si o Trafalgaru myslet.

A pak už jsme se jen loudaly domů a hledaly něco k jídlu. Cestou jsme se náhodou ocitly na Piccadilly Circus, kde byl hrozný zmatek. Moc aut, double-deckerů, turistů a svítících reklamních ploch. Vydaly jsme se ulicí dál a pak nás zlákal párek v rohlíku z nějakého fastfoodu. Byla jsem proti tomu skeptická, ale hlad je hlad. Největší výhodu to mělo tu, že jsme si sedly na barové stoličky těsně u prosklené výlohy a s labužnickými výrazy dělaly chutě dalším turistům, kteří smutně procházeli deštěm venku.


Ještě jsme se na skok zastavily v Sainsbury’s, což je místní supermarket, takže jsme vyzkoušely britské mangové jogurty s posypkou, džus a já domů koupila dva čaje – kokosový a jahoda s chilli. Taste difference.

Na ubytovně jsme si daly teplou sprchu, ládovaly se kuličkami Maltesers, když v tom…
,,Kouká na mě nějaký chlap!‘‘ Na počítačové ploše se automaticky začalo přehrávat video.
,,Jé to je TNDV!‘‘ Přiskočila jsem k notebooku a Terka přestala lézt pod stůl.
Sledovaly jsme napjatě celý vzkaz.
,, Je hezkej co?‘‘
,,Mmm...‘‘ fascinovaně, jednohlasně.

,,Přijede v neděli?‘‘
,,Kde bude spát?‘‘
,,Spíš kde budeme spát my?‘‘

3. den - výlet na pobřeží


V pět hodin už jsme byly na nohou, sbalené a připravené vyrazit za dobrodružstvím. A že to také dobrodružství bylo…
,,Můžu se zeptat…kde je tato zastávka,‘‘ pronesla Terka snad už po patnácté. Měly jsme jet busem s přestupem na nádraží Kings Cross a odtud pokračovat na vlakové nádraží. Minuty rychle ubíhaly a my sprintovaly po městě a nevěděly kudy se vydat. Každý nám radil něco jiného a nikdo nevěděl, jestli je to správná varianta.
,,Nene, tady nečekejte, tento autobus jezdí co půl hodinu, jděte ulicí rovně, pak doleva ještě doleva a pak doprava….‘‘
,,Ano, jste tu správně, tady odsud jede bus na Kings Cross.‘‘
,,…počkat to byl noční spoj, teď už tu nic nepojede.‘‘
,,Netuším, ale tamhle je metro…‘‘

Vběhly jsme tedy do stanice metra, před kterou se válely vysypané kelímky od fastfoodu. Ještě div, že nám to v té rychlosti nepodjelo po smažených hranolkách s kečupem. Přiložily jsme platební kartu k terminálu a koupily si jízdenku. Utíkaly jsme úzkou chodbou a po snad tisíci točitých schodech na nástupiště číslo 4. Vybavujete si část Harryho Pottra, kdy se slizký Bazilišek plazí potrubím pod Bradavicemi? Tak přesně takovými chodbičkami jsme procházely a dlouhé metro představovalo samotného Baziliška. Nic moc pro klaustrofobiky a vozíčkáře.
Vyznat se u nádraží zabralo taky notnou chvilku, ale nakonec jsme stihly double-decker přesně na čas. Jako správně nadšené turistky jsme si musely vlézt úplně nahoru na první sedadla a kochat se výhledem.

Přijely jsme na zastávku  Blackfriars a našly vlakové nádraží, které je umístěné na mostě nad řekou. Měly jsme ještě deset minut k dobru, abychom si mohly z perónu prohlédnout panorama mrakodrapů a červánky růžolící se nad Tower Bridge.

Cesta plynula poklidně. Na nádraží v Brightonu jsme si musely koupit teplé chai latté, abychom se trochu zahřály, jelikož začínala být od pobřeží ještě větší zima. Ale počasí vypadalo zatím slibně. Na nebi ani jeden mrak a sluníčko nám opalovalo zmrzlé tvářičky.

Zastavily jsme se v Seafordu nakoupit zásoby jídla a vyrazily k pobřeží. Vítr rozháněl po moři vlny a v dálce byl vidět maják. Procházely jsme se po kamenité pláži a chvíli sbíraly vyplavené mušle. Na konci cesty byl menší útes, kde se voda rozbíjela o skály a se šuměním dopadala v kapičkách pěny na kamenitou pláž. Vítr nám hučel kolem uší a někdy jsem se bála, že nás odfoukne. Pokračovaly jsme dál po stezce, která se vinula podél pobřeží po bílých skalách – Seven sisters.



Poslušně jsme šlapaly dál a kochaly se nádherným výhledem na moře, skály a údolí. Příroda mi tu přišla, jak z nějaké pohádky. Prostě neskutečně nádherná.

Došly jsme k rozkošným chaloupkám ve stráni. Opodál byla postavená dřevěná lavička, na které seděly dvě postarší paní. Idylicky se dívaly na obzor a kinklaly nohama sem a tam, protože nedosáhly na zem. Vypadaly jako dvě hobití babičky.

Pod botami nám začaly podkluzovat kamínky a my se ocitly na pláži. Chvilku jsme tam tak skotačily a fotily se na samospoušť a pak nám došlo, že pláž nepůjde projít k další části stezky, protože do ní ústí řeka Cuckmere. Takže kvůli pár metrům vody, které se nedaly přebrodit, jsme se musely vydat cestičkou kolem meandrů, rašeliniště a údolím s chundelatými ovcemi. Cestou, která vedla přímo tím největším rozměklým bahnem.
,,Kam chci spadnout? Kam chci spadnout?‘‘ honilo se mi v hlavě, když jsem balancovala na okraji cesty a snažila se nešlápnout kozačkami do bahna a zároveň nezahučet z druhé strany do rozvodněné řeky. A to víte, že mi to podjelo! A hned několikrát. Pak už jsem neřešila, jestli budu míň nebo víc od bláta a prostě se jsem to vzala středem.

Geniální situace na to si zazpívat: ,,V řadě za sebou, tři čuníci jdou. Ťapají si v blátě cestou necestou. Kufry nemají, cestu neznají. Vyšli prostě do světa a vesele si zpívajííí…viviviví…‘‘

Překonaly jsme bahno a oklepaly boty na parkovišti u malé vesničky, kde jsme po mostě mohly překonat i řeku. Narazily jsme tam na skupinku Číňanů, kteří se nás ptali, kudy mají jít, aby viděli moře, ale nevypadali jako my.
Nakonec se vydali po druhém břehu, který byl sušší a travnatější. A my se couraly za nimi. Posilňovaly jsme se totiž kousky čokolády.
Později jsme litovaly, že jsme je nenechaly jít zabahněnou stranou a z protější strany vysmáté nesledovaly, jak se malá Číňanka rochní v bílém kabátku a bílých teniskách na dně řeky. Ale stejně se nám naskytl vtipný pohled, když jedné slečně vítr sebral klobouček a ten přistál v rákosí. Óó, kdo pro něj teď poleze?

Na začátku jsme rozhodly, že si dáme oběd na vršku útesu u majáku. Sedneme si tam a budeme koukat na moře, ale nějak nám toto předsevzetí nevyšlo. Terka dostala hlad ještě před přebroděním bahna a my následně po pár metrech. Sedly jsme si tedy na kus vyplavené klády a načaly zakoupené tousty se slaninou.



Vyšplhaly jsme do vršku a pokračovaly dál cestou necestou. Vítr foukal takovou silou, že by nás mohl snad i chvilku poponést. Sluníčko hřálo a z bot se nám drolilo zaschlé bláto.

…o čtyři hodiny jsme dorazily k majáku.

…o další čtyři hodiny jsme dorazily k druhému.

Na obzoru začalo pršet a my se modlily, aby nás nechytl slejvák. Připadaly jsme si jako v aréně Hunger Games, kde byl ostrov rozdělen do časových jednotek, a v každé se s odbitím celé hodiny spustilo něco strašidelného. Takže na devíti hodinách malou lodičku pomalu doháněl hustý slejvák. Velký bílý mrak se jí chystal polapit do toxické mlhy a sirného deště, grr! Nám by už vadil i normální liják.



Zapadalo slunce a my se plížily k městečku Eastborn. Procházely jsme okolo naprosto luxusních hotelů, které vypadaly jak královské rezidence. Jedna rodinka zrovna pořádala brunch. Ozdobné porcelánové nádobí, řady příborů a skleniček, malé dortíčky vyskládané na třípatrových etažérech,… A my špinavé, unavené a hladové stály na chodníku a slintaly.

Na nádraží, ale neměli nic jiného než Subway bagety, teplé velké coconut latté a vytopenou společnou čekárnu.

Ve vlaku jsme všechny klimbaly a ještě nás čekala cesta na pokoj.
Nekonečná cesta okolo nekonečně velkého Regent's Parku!

4. den - výhledy na centrum


Croissanty k snídani nejen ve Francii. Delicious!

Minuly jsme katedrálu svatého Pavla, která byla vážně nádherná. Od kopule se odrážely paprsky slunce a my přes ně mžouraly na hlavní průčelí. Obrovské sloupy zdobily vchodovou bránu a dvě věže po stranách. Strašně moc se mi líbí tato architektura.

Od katedrály jsme se přesunuly víc do centra k mrakodrapu 20 Fenchurch Street a vystály jsme si frontu na Sky garden. Vyjely jsme výtahem do nejvyššího patra a kochaly se výhledem na Londýn. Viděly jsme pod sebou Temži, přes kterou vedlo mnoho mostů. Na protějším břehu stál Shard of Glass – pyramida skla, která se na vrcholu bortí ve střípky (nejvyšší budova ve Velké Británii). Z druhé strany byl Leadenhall Building a 30 St Mary Axe alias okurka.

Prošly jsme se po teráskách, kolem otevřených zahrad s květinami a sedly si na odpočívadlo u baru, nabízející to nejlepší kafe v 160 m nad městem, ale my si otevřely další Cadbury čokoládu a hodnotily příchuť orea plněné arašídovým máslem. No… splácanina chutí.



Pokračovaly jsme dál v obchůzce kolem nábřeží, kde jsme znovu zahlédly kupoli katedrály. Přes řeku vedl impozantní Millennium brige a hned vedle stál prapodivný Globe theatre, do kterého bychom ale nejraději hned zašly na nějaké představení. U Tate modem předváděl hru na tubu vtipný chlapík v obleku. On vlastně nehrál, hudbu si pouštěl z přehrávače. Jeho umění bylo v podstatě jen hýbání se do melodie, foukání do tuby, ze které pokaždé vylétl obláček ohně a tím rozesmívat lidi. A vedlo se mu to. Hodily jsme mu do klobouku nějaké drobné.

Zastavily jsme se v Tate modem, kde na obřím koberci řádila spousta dětí. Válely sudy nebo se jen honily dokola. My jsme se zhouply na třímístné houpačce a na chvilku si sedly pod obří hypnotizující kyvadlo.

Tower Bridge byl snad nejkrásnější památka, kterou jsme viděly. Procházely jsme přes něj a ohromila nás jeho masivní podoba, modré zdobené zábradlí a dvě věže spojené mostkem. Škoda, že se zrovna neotvíral, ale i tak to byla krásná podívaná.


Nevím, jestli jenom nám přišlo, že za celou dobu procházek Londýnem, jsme neviděly žádný pár (holku a kluka) vodit se za ruce a romanticky si dělat selfíčka. Za ruce se vodili jen kluci a někteří chodili v děsně vysokých podpatcích, že jsem jim i já záviděla takovou eleganci. Romantické selfíčka na náplavce jsme si dělaly snad jen my.

Poblíž Tower Bridge je ulička Shad Thames, kde vedou z jednoho domu na druhý malé mostíky. Vypadá to zajímavě. Když chcete zaskočit k sousedovi ze sousedního baráku, jen přeběhnete po lávce a zaklepete mu na okno:
,,Haló? Můžu dál?‘‘
,,Jo, ale oklep si boty na rohožce.‘‘
Super ne?



Procházely jsme čtvrť dál ve snaze najít další parádní uličku a taky si ulovit nějaké jídlo. A zrovna jsme natrefily na lokální podnik. Měl modro bíle pruhovanou stříšku, nad kterou se zašlým písmem vyjímal nápis Johns fish bar. Zašly jsme dovnitř a objednaly si dva fish and chips. Vedoucí na nás kývl, že za chvilku to bude a ať se posadíme, než to přinese. Mezitím jsme pozorovaly, jak do obchodu vchází a vychází další  a další hladoví dělníci pro oběd. Jeden s námi dokonce hodil řeč. Byl to starší pán, který pocházel s Maďarska a jeho vnučka prý studuje v Praze.
Na stůl nám přistály dvě vaničky a dvě velké láhve s kečupem a majonézou.
,,Tak dobrou chuť!‘‘

Bylo toho až až. Porce jak pro otesánka. Dva velké plátky ryby v těstíčku a domácí hranolky z nakrájených brambor. Ani nebyly tak slané. Dobrota.
Pochutnávaly jsme si na rybě a Katka psala dopisy domů. Mimochodem nám ještě nepřišly. Takže buď jsme měly špatnou známku, pošta nenašla adresu nebo jsme je hodily do odpadkového koše…Hlavně, že to máme zdokumentované.

U London Eye se utvořily dvě nekonečné fronty. Chápu, že výhled v ještě tak nádherném počasí může být super zážitek, ale strávit snad sto let čekáním, by se mi nechtělo. A bůhví jaké bude počasí za sto let.



Posledním dílkem na mapě naší výpravy byl Wesminter Abbey a Big Ben. Ovšem část opatství a věž byla pokrytá lešením, takže jsme nic neviděly. To trochu zklamalo.

Bylo pět hodin a my měly odškrtnuté všechny položky našeho výletu. Couraly jsme se tedy cestou zpátky. Děsně nás bolely nohy!

Měly jsme v plánu si ještě večer pustit film, ale mně se tak ukrutně chtělo spát, že jsem se svalila na postel a jen po chvilkách holky napomínala, jestli můžou ztišit zvuk. A pak jsem usnula, jako když mě do vody hodí. Naštěstí jsme si ráno mohly i přispat a pořádně si odpočinout. Dnes žádné chození, prosím.

,,Hmm, jel jsem na pěší dvanáctikilometrový výšlap do přírody a přitom vy jste toho jen za jeden den nachodily víc, než já za několik dní.‘‘ divil se TNDV, když jsme se ráno potkali.
Na letiště jsme naštěstí jely busem, protože jsme odmítaly jít pěšky. Nám by tedy nic jiného nezbývalo, kdyby nás TNDV nezavedl ke správné zastávce a my tak snadno vystoupily na Liverpool Street, kde už čekal vláček přímo na London Stansted.

Musím se zmínit ještě o cestě letadlem, protože to byla taky neskutečný zážitek!
Cestující se usadili na svých místech a hlavní stevard začala mluvit do mikrofónu.
,,Ladies and gentleman,…‘‘ postupně nám představil všechny členy svojí amazing crew, která se o nás bude starat během cesty. Popřál nám klidný let a hodně zábavy. A nakonec jsme se měli pohodlně usadit a užít si podívanou. ,,Dancing stevards!‘‘ Proběhlo povinné obeznámení se s pravidly a poučení, co dělat, kdyby došlo k nějaké havárii.

Vzlétli jsme, a když letadlo nabralo určitou výšku, ozval se z mikrofonu zase známý hlas. Byl čas na to podávat občerstvení a zvláště vynikající toasty, takže kdokoli měl hlad: ,,Don’t be shy, just say hi!‘‘

Po svačince v uličce stáli dva stevardi a drželi v rukou losovací lístky.
,,Ladies and gentleman,…‘‘ ticho ,,Co jsem to…? Mmm?‘‘ ticho.
,, Nevadí. Ladies and gentleman…jestli vás tyto losovací lístky nezajímají shit my news.‘‘

Proběhlo kupování lístků a za dalších deset minut:
,,Ladies and gentleman…teď si vážně nedělám srandu, ale na letišti v Praze budeme přistávat o celých dvacet minut dříve. Opakuji,… vážně si nedělám srandu. To se snad v celé historii společnosti nestalo. ‘‘

,,Právě jsem si všiml, že jedna naše pasažérka má právě dnes narozeniny. To je vynikající. Mohli bychom jí všichni zazpívat přání. Já začnu a vy se přidejte!‘‘
Takže jsme se všichni smáli a sborově začali Happy birthday to you, happy birthday… Narozeninový dort ani sendvič se svíčkou oslavenkyně nedostala, ale i tak jí to určitě muselo udělat radost.

Každopádně…
Za pět minut…

,,Právě jsem zjistil, že ještě jedna slečna má dnes narozeniny. Zkusíme jí všichni zazpívat ve svém rodném jazyce. Máme tu totiž hodně národností. Jsem na to dost zvědavý. Takže, tři čtyři…‘‘